JAK JSEM NAVŠTÍVIL KRÁLE KOMIKSU /vzpomínka a pietní rozloučení s Kájou Saudkem/

…výtvarnu se věnuji již od mala, a tak mými idoly nebyli sportovci, nebo závodníci, ale ti, kterým to dobře maluje. Dodnes mám například schovaný dopis s klaunem od dětského malíře Miloše Nesvadby, jemuž jsem jako malý kluk poslal svůj obrázek. Vzpomínám i na setkání s kreslířem Jiřím Winterem „Nepraktou“, kterého jsme navštívili s kamarádem, v jeho téměř muzejním bytě, za vozovnou tramvají v Dejvicích. Měl tam různé zkameněliny, vycpaná zvířata, scvrklé lebky a další podivuhodné trofeje. Dodnes pociťuji vděčnost za jeho velkorysost i věnovanou kresbu. Nemohu také vynechat mistra Zdeňka Buriana, od něhož jsem šťastně mazal Bráníkem, svírajíc v jedné ruce mistrův podpis a ve druhé domácí koláč od pohostinné paní Burianové. Mezi mými oblíbenci nemohli chybět ani „oživovatelé“ Foglarových klukovských snů, kreslíř Fišer, či později Marko Čermák. Dospíváním se seznam plejády mých výtvarných vzorů dále rozšiřoval i o takové persóny, jako je abstraktní malíř pan Kupka a na zahraničním poli například Salvador Dalí s Picassem… Jedno nepřehlédnutelné jméno jsem ve výčtu svých „art oblíbenců“ ještě nezmínil: Kája Saudek! Dovolte mi nyní vzpomenout na jeden svůj cenný, dávný zážitek, který se odehrál před pár lety po sametové revoluci: Tehdy jsem seděl u televize, sledoval o tomto kreslíři pořad. Se zájmem jsem poslouchal jeho vyprávění a názory. V určité fázi hovoru ale přešel do posmutnělého tónu a mluvil o určitých tendencích znevažujících jeho práci. Jako kdyby si už nebyl jistý, jestli pro český lid jeho umění něco znamená. Bylo na něm vidět, že ho to mrzí. Na to jsem se prostě nemohl jen tak nečinně dívat! A pak už to šlo ráz na ráz (vždyť jsem měl „výcvik“ z mládí): rychlá pátrací akce, telefonní číslo, vytočení a dlouhý tón, doprovázený tlukotem mého srdce... Pan Saudek byl v telefonu fajn, prostě normální člověk, který je rád, že se jeho tvorba líbí. Ujistil jsem jej, že ty vyřčené obavy v televizi, nejsou na místě. Řekl jsem mu, že jestli je u nás někdo komiksovým králem, tak jedině on. Vyjádřil jsem přesvědčení, že nebudu sám, kdo si to myslí. Měli jsme si i dále co říci a tak mne spontánně pozval k sobě na návštěvu… Při následném setkání se choval tak, jako bychom se znali již dlouho. Vedl mne svým domem, ukazoval mi věci ze své tvorby a zajímavě je komentoval. U jedněch zavřených dveří zvolnil krok a otcovským hlasem zašeptal: „Tady spí moje dcera“. Pak jsem měl tu čest s ním posedět v příjemném prostředí, kde byl krb. Mluvili jsme o technice malování i kreslířských fíglech, ale také o dětství, válce, židovství a různých jiných tématech. Dobře se poslouchal a byl vtipný. Působil při projevu skromně a při tom měl co říct. Také mi s určitou chlapskou hrdostí, obdivem a trochu i spiklenecky sdělil, že ke kresbám ženských postav mu je vzorem jeho krásná žena… Potom jsme šli k jeho „trůnu“ (- jak jinak, když mluvíme o králi komiksu), kde léta vládl svými kreslířskými potřebami - do jeho ateliéru. A tak jsem najednou stál před velkou dlouhou deskou, která měla mnohaletou, „kreslířskomalířskou“ patinu od barev, tuše, šoupání archů s kresbami a jeho loktů. Tenkrát jsem si pro sebe říkal: „Tak TADY, na tomto stole, se to všechno odehrávalo, ODTUD to všechno vzešlo, a já tu teď stojím jakoby nic!“. Korunovační klenoty naší země totiž může vidět každý, ale být osobně pozván králem komiksu do jeho paláce, to byla čest! …jak jsem se již zmínil, od této návštěvy uplynula pěkná řádka let a událo se mnoho věcí, bohužel pro tohoto výtvarníka a jeho blízké i nelehkých… Dnes je den, co na toto naše dřívější setkání myslím snad více, než kdy jindy. Proč? Je středa 2.7. 2015 a kráčím přes most k Tančícímu domu, přesněji do jeho art Galerie, na smuteční rozloučení se zesnulým Kájou Saudkem... Je slunné, teplé počasí, až jakoby přátelsky smířené. Venku nejsou černé limuzíny, ani bodyguardi a do výstavní síně může vstoupit kdo chce. Prostora galerie, vyzdobená Kájovými kresbami, má vstřícnou prosvětlenou náruč. Nad hlavami těch, co přišli svojí účastí za vše poděkovat, citlivě pluje melodie jedné teskně krásné písně Johnnyho Cashe… Moje vzpomínání umocnila svou přítomností Kájova dcera Berenika s malým pejskem… Během tohoto pietního večera se někteří blízcí přátelé, svírající mikrofon, jeden po druhém vyznávali z hezkého vztahu k zesnulému… Závěrem před nás předstoupila, s tím, co měla na srdci, samotná manželka Káji Saudka, Johana. Byla vkusně, příhodně oblečená, skutečná dáma. Jako kdyby právě sestoupila z některé vystavené manželovy komiksové kresby. A musím uznat, že měl tehdy Kája Saudek, při tom našem setkání, pravdu - paní Johana je i ve svém zralém věku stále hezká žena. Otevřeně a lidsky se před námi vyznávala z toho, jak život se svým manželem žila ráda. Každý muž by si jistě přál, aby jeho manželka takto ohodnotila jejich společně prožitý život… Paní Johana před námi stála se vší noblesou, prostě jako královna… …a vlastně proč říkat „jako“?... …vždyť celý svůj život prožila věrně po boku krále, našeho krále Komiksu - Káji Saudka! Jindřich Lípa - Artlipa